Je Belgie skutečně zemí, která cyklistiku miluje více než kterákoliv jiná?

Belgické závody jsou světoznámé. Když se cyklistovi řekne Belgie, hned si představí bergy, kostky a pole. Belgie žije cyklistikou, a to zejména holandsky mluvící část, Vlámsko. Lidé ale často nevědí, že belgické závody nejsou jen pro ty nejlepší, ale téměř kdokoli může přijet do Belgie a ochutnat tu atmosféru.

V Belgii jsou různé typy závodů pro neprofesionály.

Začal bych kategorií juniorů, kde se jezdí na různých úrovních. Nejnižší úroveň na papíře, ale v reálu často velmi těžká, jsou “vesnické” závody, takzvané Kermiskoers. Kermiskoersy se konají každý víkend v různých koutech Belgie na krátkém okruhu 4-12 km. Belgičané je většinou jezdí individuálně, takže často vidíte zástupce týmu na čele a v druhé skupince zástupce stejného týmu táhne. K účasti stačí sledovat vlámský kalendář a zapsat se. Na kermiskoersy také není potřeba žádná nominace. O stupeň výš jsou pak “intercluby”. Intercluby jsou závody o trochu vyšší kategorie, na které už může člověk jen s týmovou nominací. Pod ně spadá například juniorské Ronde van Vlaanderen. Nejjednodušší, jak se tedy v Belgii “ukázat”, je závodit v nějakém kermiskoersu. Při výběru kermiskoersu je důležité se podívat na místo závodu a podle toho posoudit, jaký bude okruh. Dá se to také poznat podle “kraje”, kde se závod jede. Kraj Antverpy nebo Limburg jsou nejrovinatější v porovnání s Vlaams-Brabantem nebo West-Vlaanderen.

Foto: Kurt Vermeerbergen, Cyclingsite.be

V kategorii U23 je to podobný koncept. Závodníci U23 se mohou přihlásit na jakýkoli U23 závod ve vlámském kalendáři. Stačí mít platnou licenci svazu. V kategorii U23 se ale často stává, že jedete na takzvaný “hnoják”, ale pak vidíte karavany a autobusy WorldTour týmů, a to může člověka celkem zaskočit. WorldTour týmy totiž posílají své development jezdce na tyhle menší závody a používají je jako výkonnostní testy na ty WorldTour akce.

Foto: Cyclingsite.be

Pro silničáře hobíka může být Belgie také velmi zajímavá. Obzvlášť na jaře se v Belgii jezdí ke každé jarní klasice také hobby závod/jízda, většinou den před závodem profesionálů. Každý si může vybrat vzdálenost, která bývá mezi 60 až 200 a více kilometry. Na trati jsou občerstvovačky a vše probíhá v naprosté pohodě, kromě počasí, které může na jaře dost překvapit. Tyhle "jízdy" často jezdí i cyklokrosové hvězdy, protože časově spadají rovnou do jejich volna a tak je dost možné že na trati potkáte třeba takového Eliho Iserbita.

Gent Wevelgem cyclo Foto: Archiv autora

V Belgii nás moc čechů není, a tím méně čechů co jezdí na kole nějak seriozně a jsou tu nastálo. Vybaví se mi 2 jména, Zdeněk Štybar a Tomáš Palán, s kterým se hodně dobře znám. Má zajímavý příběh a myslím že může přiblížit jak v Belgii závody probíhají...

Řekni nám něco o sobě, o svém původu, jak ses dostal do Belgie a proč jsi začal závodit?

Jsem Tomáš Palán a v Belgii jsem se ocitl ve 14 letech s rodinou kvůli tátově práci. Změna prostředí mě přiměla hledat nový sport. V Česku jsem dělal atletiku, ale ta mě začínala štvát, tak jsem v Belgii začal s triatlonem v RCBT v Bruselu. Triatlon mě přivedl blíže k cyklistice, ale plavání mi moc nešlo. Bavilo mě kolo, a v 15 letech jsme jezdili s triatlonem jen na bikách. Po roce nebo tak nějak jsem se rozhodl změnit sport a začít s cyklistikou. V Bruselu bylo hledání týmu trochu komplikované, protože je to spíš takový necyklistický ostrov vně Belgie. Nakonec jsem našel tým Cureghem Sportief, 20 km od Bruselu, kde jsem bydlel. Napsal jsem jim, oni mi řekli, ať přijedu na trénink, a tak jsem na tátově kole Fořt, na ráfkách, dojel na první trénink. Před domem jednoho z trenérů jsme se sešli a jeli jsme na skupinový trénink, kde jsem se naučil, jak to funguje. Trénink vedl trenér Hans a jezdili s námi i borci z mezinárodní komunity v Bruselu. Tréninky byly intenzivní, jel se šrot, asi tři hodiny vytrvalostní trénink, ale taková ta intenzivní vytrvalost, kterou všichni známe. První trénink trval tak čtyři hodiny.

Tomášův tým, Cureghem Sportief. Foto: Het Laatste Nieuws

Co tě na závodění v Belgii bavilo nejvíc?

V té době, kdy jsem byl schopný dojet závod, mě nejvíc bavilo to, že cyklistika je v Belgii tak velká. Začal jsem závodit až po lockdownu a byl o to strašný zájem. Na závody se zapisovalo přes systém a pokaždé byly závody strašně rychle naplněné na plnou kapacitu, kde nás jelo třeba 150. Kvůli tolika lidem se jezdily šílené průměry na těch úzkých belgických silničkách. Být a zažít tu jízdu v pelotonu, kde jsou všichni hrozně vyrovnaní, bylo super. Nebylo úplně těžké se držet v pelotonu, ale kvůli tolika lidem bylo těžké se dostat dopředu, aspoň v mém případě.

Co tě na belgických závodech naopak nebavilo?

Asi to, že si tam člověk sám nezazávodí. V mém případě nemohl člověk jet podle svých představ. V zatáčce třeba prvních pět projelo rychle, ale zbytek pak stál. Nebyly tam žádné sjezdy, kopce a tak jako jsou třeba v Česku. Je to takové masové.

Proč si myslíš, že Belgie a Nizozemsko jsou těmi nejlepšími zeměmi pro rozvoj kariéry závodního cyklisty?

V Belgii to mají v krvi. Je tu lepší cyklistická infrastruktura, v obcích i mimo ně, což přivádí více lidí k cyklistice. A velký faktor je, že cyklistiku nevidí jako nebezpečný sport, takže děti začínají jezdit dřív, a rodiče se nebojí pouštět malé děti na silnice. Já jsem byl první, kdo v rodině jezdil na kole, takže jsem se musel všechno naučit, jak s kolem a tak. Ale v Belgii, kde rodiny mají historii v cyklistice, kde táta závodil, děda závodil, máma dělala bidony atd., to mají jednodušší, že to mají hned mnohem více zažité. A pak jsou každý víkend závody, pro juniory třeba čtyři za víkend, takže si vybereš přesně ty, které ti sedí.

Jaké rozdíly vidíš v závodění v Belgii ve srovnání s jinými zeměmi nebo Českem?

Průběh závodů v Belgii probíhal tak, že na startu dopředu najel tým Acrog-Tormans nebo Cannibal a začali jet tempo, prakticky od začátku dali svoje lidi do nějakého úniku. V Belgii je zajímavé, že týmy to mají vždy různě organizované. V Belgii všichni přijedou sami na závod třeba půl hodiny před startem. Já vždycky přijížděl tak 15 minut před startem :)))) Na rozdíl od Česka, kde všichni spí kolem závodů třeba den předem, tady je to prostě jedna z mnoha součástí víkendu, kde prostě člověk přijede a může si zazávodit. Celkově tím, že je více závodů, jsou takové lokálnější, bez nějakých stanů a tak. Hodně borců na závod jezdí na kole, když ho mají blízko, tak tam prostě jedou na kole bez žádné podpory, protože to ani nepotřebují. Na bidony třeba ani není čas myslet. Na belgické mistrovství jsem nemohl jet, ale zajímavost je, že třeba krajské mistrovství je povinné pro všechny, takže to jsem musel jet i jako český občan, a pro Belgičany vlastně imigrant.

Foto: FaceToFace Richez, Cyclingsite.be

Pokud jde o závodění v belgickém týmu, jak to funguje? Myslíš si, že jsou v belgických závodech a organizaci týmů nějaká specifika?

Byl jsem v týmu na nejnižší úrovni, kde tě nijak nevybírali. Prostě kdo chtěl, tak přijel, a nebyl tam žádný tlak, oproti týmům na vyšší úrovni. V kermis závodech to bylo tak, že jaké si to uděláš, takové to máš. Řekl bych, že to bylo s menším tlakem, že kdo chtěl jet dobře, ten jel dobře. Nedojet závod bylo vždycky dost špatné, to trenéři ještě měsíc nadávali, ale dojet na konci pelotonu bylo v pohodě.

Tomášova Strava: https://www.strava.com/athletes/47707912?oq=tom

Zdroj úvodní fotky: Jo Groenevinger, Cyclingsite.be