Do každého závodu se snažím dát maximum, říká Pavel Bittner v našem exluzivním rozhovoru!

Česká cyklistika v poslední době začíná produkovat velké množství talentovaných závodníků. Výjimkou není ani rodák z úrodné Hané Pavel Bittner. Aktuálně má pouze 21 let, ale už druhým rokem nakukuje na ty největší světové závody. Pavlovou velmi silnou stránkou je sprint. Na začátku minulého roku přešel z Development týmu DSM do World Tour týmu dsm–firmenich PostNL. Tohle nám Pavel řekl o jeho dosavadní sezóně:

„Sezónu jsem začal v Austrálii, jako takovou přípravu na jarní klasiky. Během klasikářského jara jsem objel celkem hodně závodů v roli, kdy jsem se hlavně snažil pomáhat týmu. Letos jsem se cítil na klasikách o mnoho líp než vloni. V minulé sezóně bylo pro mě hodně závodů nových,  často se stávalo, že jsem ani přesně nevěděl kam jedu, a co mě tam čeká. Letos to bylo už úplně o něčem jiném, jelikož jsem věděl, do čeho jdu.

Z klasik bych rozhodně vyzdvihl dva závody, které se mi fakt vydařily. Na menším belgickém závodě Grand Prix Criquielion mi těsně uniklo první profesionální vítězství. Ve velmi deštivém závodě jsem ve sprintu dojel na druhém místě. Paradoxně bych řekl, že mi tohle počasí celkem sedí. Byl to jeden z prvních závodů, kde jsem dostal šanci, aby se jelo na mě. Podobnou šanci jsem dostal už před tím na australském závodě Cadel Evans Great Ocean Road Race, ale to byl na mě až moc těžký závod.

Kromě Okolo Flander a Milano-Sanremo jsem měl možnost jet i Paris-Roubaix, které se mi z monumentů povedlo asi nejlépe. Začalo se závodit už celkem daleko před cílem a já bohužel zůstal až v té druhé skupince. Do Arenberského lesa jsem tak najížděl už se slušnou ztrátou. V té chvíli jsem se cítil dobře. Nezbývalo mi nic jiného, než jet až do cíle úplně naplno. Z naší skupinky postupně odpadávali závodníci a nakonec jsem dojel na 29. místě snad jenom 2 minuty za naším lídrem Johnem Degenkolbem. Jasně, mohlo to být i trochu lepší nebýt nějakých technických problémů, ale ty mají na Roubaix všichni, takže TOP30 beru všema deseti.

Letos se většina klasik jela tím stylem, že tým Alpecin Dequenink rozjel peklo hodně daleko od cíle a dostal všechny na limit. Potom Mathieu všem ujel poměrně daleko před cílem, ale jelikož byli v tu chvíli už všichni na limitu, tak ani nebylo možné van der Poela dojet. Pro Alpecin byla tahle strategie nejjistější, jelikož věděli, že na Matese nikdo nemá. Je to hodně jiný styl závodění, než se praktikoval dříve.

Po Roubaix jsem měl v plánu odpočinek a pořádný trénink ve Španělsku. Všechno se ale nakonec změnilo, když mě hned po dvou týdnech po dojezdu Roubaix povolali na etapák Okolo Romandie. Celkem mi to zapadalo do tréninku, ale nakonec jsem se tam hodně trápil a ani jsem nedokončil.  Pak jsem dostal zase asi dva týdny volna, který jsem strávil v okolí španělského Calpe, kde jsem si nedávno pořídil apartmán. Konečně jsem si mohl hlavně psychicky odpočinout od závodění a pořádně se připravit na další část sezóny. Čas jsem ve Španělsku trávil především s mým tréninkovým parťákem Jakubem Otrubou a přítelkyní Mirre Knaven. Pak jsem ještě objel Okolo Maďarska a až potom jsem se konečně vrátil domů do Česka.

V nedávném závodě Okolo Norska jsem konečně zase dostal šanci, abych se ukázal. První dvě etapy nebyly nic pro mě a ani týmově se nám moc nepovedly. Dojezd třetí a čtvrté etapy byly přesně ty momenty, které jsou mi šité na míru. Do Norska jsem sice přijel jako sprinterský lídr týmu, ale nijak přehnaně velká očekávání jsem neměl. Stejně jako ve všech závodech jsem chtěl ze sebe vydat to nejlepší.

Třetí etapa byla velmi specifická i tím, že asi 5km od cíle byl poměrně technický sjezd. Díky fantastické práci mého týmu, kterému tímto znovu děkuju, jsem měl do závěrečného sprintu výbornou pozici. Takže pozičně to bylo super, jen jsme celkem dlouho dojížděli únik, ale ten byl nakonec dojet. V cílovém sprintu jsem tam byl chvíli zavřený podél levé bariéry, ale nakonec se otevřela skulinka uprostřed, kterou jsem využil. Bylo to ale asi příliš daleko před cílem, takže se za mnou vyvezl Jordi Meeeus, který mě jako jediný dokázal porazit. Je to škoda, ale musím uznat, že Jordi byl trochu silnější a malinko chytřejší.

(jen bych rád připomněl, že Pavel ve sprintu třetí etapy porazil i Wouta van Aerta a Alexandera Kristoffa)

Poslední etapa se jela v okolí města Stavanger. Jelo se na šest kol a část z nich byla přímo ve městě. Chvílema mi to hodně připomínalo městské kritérium. Závěr byl hodně hektickej, jelikož všichni chtěli být na čelních pozicích, aby neztráceli v úzkých uličkách a zatáčkách. Díky super práci týmu jsem byl zase do závěru na dobrý pozici. Hodně se to tam mlelo a dokonce jsem si o něco škrtnul pedálem, ale ustál jsem to. Kousek před cílem byl takovej bizarní přejezd přes kruháč, na kterej se najíždělo po nějaké zvláštní gumě. Celkem mě překvapuje, že na tom nikdo nespadl. Ale ono se na tom jezdí každý rok a jen se čeká, až na tom někdo spadne. Potom to možná organizátoři změní. V úplném závěru to bylo hodně slibné, ale nedokázal jsem se dostat přes vítězného Nora Kristoffa. V tu chvíli jsem cítil, že už toho mám plné zuby, takže z toho vzešlo nakonec čtvrté místo.

Tenhle víkend budu závodit na dvou akcích v Belgii - Brussels Cycling Classic a Heistse Pijl. Dále mám v plánu závod Okolo Švýcarska a pak už budu všechno směřovat na mistrovství republiky v Jevíčku. Hrozně rád bych jel i Czech Tour, ale ještě nevím, jestli mě tam tým nominuje. Rozhodně si ale tuhle akci, kterou mám kousek od domu, nenechám ujít. Pokud nebudu v roli závodníka, tak se rád alespoň přijdu podívat v roli fanouška.“

Pavlovi děkujeme za rozhovor a přejeme mu hodně štěstí do další části sezóny. Pavel má skoro celou kariéru před sebou. Tak doufejme, že v budoucnu pomůže zviditelnit čekou cyklistiku. Roste nám tady velká sprinterská naděje!